To nejlepší z proslovů nových členů Síně slávy

TORONTO – Do Hockey Hall of Fame bylo v pondělí přijato osm nových členů.

Jennifer Botterillová, Zdeno Chára, Brianna Deckerová, Duncan Keith, Alexander Mogilnyj a Joe Thornton se mimořádné pocty dočkali za svou hráčskou kariéru, Jack Parker a Daniele Sauvageauová pak v kategorii budovatelů.

Všichni - až na Mogilného, jenž se ceremoniálu nezúčastnil - měli v pondělí k přijetí do Síně slávy proslov.

Tady je to nejlepší, co od nových členů zaznělo:

ZDENO CHÁRA: Za to, že jsem tady, děkuji Lidströmovi

Ačkoliv hráli na stejné pozici, jen sotva mohli být odlišnější. Zdeno Chára a Nicklas Lidström představují typově hráčské protipóly.

Zatímco Švéd byl ztělesněním jemné a kontrolované hry s ladnými pohyby a věděl, kdy šlápnout na plyn a kdy raději přibrzdit, slovenský obr Chára byl naopak hrozbou, symbolem zastrašování.

S výškou 206 centimetrů Chára přitahoval pozornost od okamžiku, kdy vešel do šatny, natož když pak vstoupil na led. S jeho mohutnou postavou a ohromným dosahem museli soupeři měnit způsob, jak se dostat do útočného pásma. A po celou tu dobu byli navíc plni obav, že by je mohl snadno poslat k ledu.

Právě Lidström předal v pondělí Chárovi plaketu, která mu bude velký okamžik navždy připomínat.

"Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl sledovat Michaela Jordana v 90. letech a potom Lance Armstronga," prohlásil Chára. "Bylo to velmi inspirativní."

"Ale když přijde řeč na hokejistu, který mě skutečně inspiroval - i když jsem věděl, že jsem úplně jiný hráčem - byl to Nick Lidström. Vždycky jsem se snažil implementovat některé z jeho dovedností do své hry."

"Takže ti děkuju za to, že jsem tady."

Chára vedle jiného vyzdvihl také některé ze svých spoluhráčů z Boston Bruins, s nimiž v roce 2011 vyhrál Stanley Cup.

"Během toho roku, kdy jsme vyhráli Stanley Cup, ale i mnoho dalších let v té době, jsme měli sehranou partu. Byla to parta hráčů, kteří se nechtěli navzájem zklamat. Obětovali jsme svá těla, každý znal dobře svou roli, postavili jsme se jeden za druhého a odmítli zklamat toho kluka, co byl vedle vás."

JOE THORNTON: Teď je čas slavit

Thornton v emotivním projevu vyprávěl příběhy, utíral si slzy z očí a všem vykouzlil úsměv na tváři.

Řekl, že když byl naposledy v Hokejové síni slávy, zúčastnil se svatby rodičů Brenta Burnse, tehdejšího spoluhráče ze San Jose Sharks.

"Nemyslel jsem si, že mě sem někdy ještě pozvou zpátky," podotkl Thornton. "Ale teď jsem tady a tentokrát tady zůstávám už navždy."

Připomněl také, že v dětství pro něj existovalo jen jedno roční období: hokejová sezona. Předstíral, že je Gordie Howe, Bobby Orr, Wayne Gretzky, Johnny Bower a Mario Lemieux. Chtěl být jako Pat LaFontaine, Cam Neely, Eric Lindros, Steve Yzerman a mnoho dalších.

"Chci poděkovat všem těm velikánům za to, že mi nastavili laťku a stvořili ve mně ten sen, abych byl jako oni. Už v mladém věku jsem se do hokeje okamžitě zamiloval. Naučil mě, jak důležité je bratrství. Naučil mě, jak důležité je přátelství."

Pobavil také vzpomínkou na triumf v dresu Kanady na olympijském turnaji 2010 ve Vancouveru.

"Pamatuji si, jak jsem odcházel z arény, podíval jsem se doleva a uviděl jsem nahou ženu na zadním sedadle motorky, jak mává kanadskou vlajkou. Pak jsem se podíval na svou těhotnou manželku a řekl jen: Jsem tak hrdý na to, že jsem Kanaďan."

Právě manželce Tabee a dětem také poděkoval.

"Díky, že jsi to se mnou táhla. Užívám si každý den. Směju se. Přemýšlím. Pláču. Všechno kvůli tobě."

"Ale teď už je čas na večírek, jdeme slavit. Děkuji vám všem. Miluji vás."

DUNCAN KEITH: Za snem nemůžete jít sám

Keith zahájil svůj projev povídáním o tom, jak ho jeho matka brávala na trénink, když byl malý kluk, než pak odešla na svou dvanáctihodinovou směnu do pečovatelského domu. Hodně dojatý byl, když poděkoval Trentovi Yawneymu, svému prvnímu trenérovi u Chicago Blackhawks, a hovořil o radosti z hokeje v Chicagu během jeho tažení za třemi Stanley Cupy v šesti sezonách (2009-10, 2012-13, 2014-15).

Sám pak ale dojal k slzám Joea Thorntona, když hovořil o svém synovi Coltonovi.

"V současnosti mám nejraději hokejové momenty s mým synem Coltonem a jeho spoluhráči doma v Pentictonu," uvedl Keith. "Cesty za zápasy, turnaje, brzká rána. Vidět hru jeho očima mi připomnělo, o čem to v tomto sportu doopravdy je: o radosti, propojení a o tom, že jsi součástí týmu, který je větší než ty sám. Děkuji ti, Coltone, dokázal jsi, že jsem se do téhle skvělé hry znovu naplno zamiloval."

"Hokej mi dal víc, než jsem si kdy dokázal představit. Ale to největší nebylo vítězství ani triumfy, byli to lidé, spoluhráči, kteří se stali bratry, trenéři, kteří ve mě věřili, koučové, kteří nás udržovali zdravé, rodina, která za mnou stála při vzestupech i pádech, protože to je to, co vám tato hra dává, lidé, se kterými jdete do boje, lidé, kteří se stanou vaší rodinou."

"Proto bude hokej vždycky tou nejlepší týmovou hrou. Nemůžete si jít za snem sami. Sami nezvednete pohár a sami nezískáte zlatou medaili."

"Budu tady teď znít jako starej chlap, ale vzkaz pro každé dítě zní: Pracujte tvrdě, buďte pokorní a pamatujte, že kde je vůle, tam je cesta."

ALEXANDR MOGILNYJ: Brzký ranní hovor

Mogilnyj nebyl sice osobně přítomný ceremonii, ale poslal video.

I když musel čekat déle, než někteří očekávali, ze zprávy o svém přijetí měl v červnu velkou radost. Vzhledem k časovému rozdílu mezi Torontem a Ruskem ho však telefonát zastihl velmi brzy nad ránem.

"Víte, jak nemám rád brzké buzení... Ale když jsem ve tři hodiny ráno viděl na telefonu předvolbu 416 a krásné hlasy, na které jsem dlouho čekal, a zaznělo 'Ahoj Alexi', tak jsem věděl, že se stalo něco mimořádného," připomněl Mogilnyj. "Byl jsem z toho tak nadšený, že už jsem se nemohl ani vrátit do postele."

Jak následně přiblížil, měl dvě volby.

"Říkal jsem si, že si udělám kafe, nebo si naliju panáka dobré vychlazené ruské vodky," řekl Mogilnyj. "Tak hádejte, co jsem udělal. Máte naprostou pravdu - kafe pro mě v tu chvíli nebylo možností, kterou bych vybral."

Mogilnyj také poslal poděkování do všech klubů, kde hrál - Buffalo Sabres, Vancouver Canucks, New Jersey Devils a Toronto Maple Leafs. A také jejich fanouškům.

JENNIFER BOTTERILLOVÁ: Proč ne ty?

Botterillová vyrůstala ve Winnipegu a měla sen, že bude reprezentovat Kanadu na olympiádě.

Ten sen začala snít, když navštěvovala dům své babičky a na zdi viděla fotografie své matky Doreen, jak reprezentuje Kanadu v rychlobruslení na olympijských hrách v letech 1964 a 1968.

"Ukázala jsi mi, že je to možné, ukázala jsi mi, že můžu mít velké sny už v mladém věku," vzkázala Botterillové matce. "Mohla jsem si tě představit, jak reprezentuješ svoji zemi na olympiádě."

Sama však stále přemýšlela na tím, jestli to bude možné i v jejím případě.

Jednoho dne, když jí bylo 15 let, však oběd s jejím otcem Calem navždy změnil její pohled na svět, když se jí zeptal, jaký je její největší sen.

"Řekla jsem mu, že bych si jednou moc ráda zahrála hokej za Kanadu na olympiádě, ale nejsem si jistá, jestli je to možné. On se podíval přes stůl a řekl: A proč ne ty? Když tam může být někdo jiný, proč bys to nemohla být ty? Něco takového prostě váš pohled na věc úplně změní."

BRIANNA DECKEROVÁ: Skutečná odměna

Deckerová řekla, že je poctěna, vděčná a stále se zdráhající uvěřit tomu, co se stalo. Poděkovala ostatním členům Síně slávy, výběrové komisi a správní radě hokejové Síně slávy.

"Hokej mi dal hrozně moc," uvedla Deckerová. "Dal mi celoživotní přátelství, nezapomenutelné vzpomínky a teď i tuto neuvěřitelnou poctu. Nikdy jsem nehrála pro ocenění, ale tento okamžik pro mě znamená celý svět, protože reprezentuje skutečně všechny lidi, kteří mě celou dobu podporovali."

"Každý mladý hráč, který sní o tom, co je možné, by měl vědět, že nejde o to, kolik gólů vstřelí nebo kolik zápasů vyhraje. Skutečnou odměnou jsou lidé, které potkáte, vztahy, které získáte, a charakter, který si vybudujete."

JACK PARKER: Od basketbalisty do Síně slávy

Někdejší kouč Boston University Parker by se dost možná k hokeji nikdy nedostal, kdyby nebylo jeho dvojčete Boba.

"Vyrůstal jsem v basketbalovém městě, takže jsem byl basketbalista," vzpomínal Parker. "Bob nebyl ani jedno, ale prostě oznámil, že se stane hokejistou."

Připomněl pak jedny Vánoce, které pomohly vše změnit.

"Dostal jsem basketbalový míč a tenisky. A Bob dostal profesionální hokejové brusle, profesionální hokejku Northland a ještě dres Gordieho Howea s číslem 9 na zadní straně a okřídleným kolem na straně přední. Koukal jsem tam pod ten stromeček a říkal si, že jsem ve špatném sportu."

Potom Jack začal Boba všude následovat. A když přišli na střední školu, Jack si všiml, že většina dětí, se kterými se stýkal, patří do hokejového týmu.

"Chtěl jsem s těmi kluky trávit čas," řekl Parker. "A bylo rozhodnuto - budu hokejista."

Když v pondělí vkročil na scénu, stále ještě nechápal, čeho nakonec v hokeji dosáhl.

"Abych pravdu řekl, je to neuvěřitelná pocta, která přesahuje hranice mé představivosti. Chtěl bych poblahopřát ostatním, co jsou přijati. Když tady s vámi tak sedím, znovu přemýšlím, co tady vlastně dělám."

DANIELE SAUVAGEAUOVÁ: Síla záporů

Sauvageauová, která jako trenérka i generální manažerka formovala kanadskou ženskou reprezentaci, je první přijatou ženou do Síně slávy v kategorii budovatelů.

Jak připomněla, nebrala nikdy 'ne' jako odpověď.

"Když jsme s bratrem Sylvainem chtěli jít hrát závodně hokej, bylo mi řečeno, že on může hrát, zatímco já ne. A první věc, která mi vyšla z úst, byla: Jak můžu tedy pomoct? A oni řekli: Vidíš ty lahve? Mohla bys je naplnit vodou a přinést je na lavičku."

"Rodiče mě naučili, že když se před vámi zavřou dveře, musíte si prostě najít cestu. Když mi 24. června ve 13:22 zavolali, skoro jsem si myslela, že v pokoji je duch a říká mi skvělou zprávu, že jsem byla uvedena do Síně slávy. V mžiku se všechny ty odpovědi typu 'nemůžete hrát, nemůžete trénovat, nemůžete dělat tohle a tamto' ve vteřině rozplynuly."