Chára rozmlouval s fanoušky: Do Bostonu mě přivedl instinkt

Vyprávělo se, vzpomínalo, vtipkovalo. A nechyběla ani trocha toho patosu. Členové letošní třídy Hokejové síně slávy tradičně přišli před svým uvedením do prestižní společnosti diskutovat s fanoušky, kteří hltali každé jejich slovo. Zdeno Chára se mezi nimi neztratil. A nejen kvůli své výšce.

"Telefonát ze Síně slávy mě nezastihl, ale důvod byl úplně zřejmý, protože jsme byli na rodinné dovolené v Thajsku. A tam jsme byli úplně odpojeni," vyprávěl Chára v zahřívacím kolečku po boku Joea Thorntona, nebo Duncana Keitha.

"Mám pocit, že jsem se probudil a první telefonát, který jsem přijal, byl od Johnnyho Bucyka, který mi gratuloval k přijetí o Síně slávy. Takže to byl on, kdo to vlastně prozradil a tuhle novinku mi sdělil. Hlavně proto, že jsme měli asi 12 hodin zpoždění oproti americkému času," rozesmál Chára publikum.

"Ale bylo to ohromující, když jsem pak mluvil i s Lannym McDonaldem. Opravdu výjimečné, úžasné," děkoval čtvrtý slovenský rodák v Síni slávy, který tak doplnil Stana Mikitu, Petera Šťastného a Mariána Hossu.

Setkání s fanoušky nebylo vždy součástí inauguračního víkendu. Až když byl do Síně slávy uváděn v roce 1999 Wayne Gretzky, bylo jeho nápadem vytvořit interaktivní zážitek pro fanoušky. Od té doby se tak Fan Forum stalo nedílnou součástí každého víkendu, kdy se koná uvedení do Síně slávy. Hráči bývají uvolněnější, a hokejoví příznivci, kteří jsou osvobozeni od návyků profesionálních médií, často kladou trefné otázky.

Během torontského odpoledne nebyl sice Chára největším bavičem, tuhle roli s vděčností přenechal hlavně Thorntonovi, ale znovu se projevila jeho přemýšlivá a pečlivá povaha.

Patrně nejvýraznějším momentem bylo, když popisoval, jak měl asi jen tři minuty na to, aby udělal jedno z nejdůležitějších rozhodnutí své kariéry a vybíral, s jakým týmem podepsat smlouvu jako volný hráč po sezoně 2005–06. Zvolil Boston Bruins, kde pak předváděl své vrcholné výkony.

"Tehdy před dvaceti lety jsme neměli možnost prozkoumat města a týmy, jak to mohou hráči udělat dnes. Myslím, že mají alespoň dva, tři dny, kdy si mohou prohlédnout klubová zázemí, absolvovat pohovory. Opravdu poznat prostředí, lidi a hráče," popisoval Chára své tehdejší rozpoložení.

"Můj agent mi řekl: Hele, musíš být připravený a rozhodnout se rychle, protože v poledne se otevírá (volný trh) a nevíme, co dostaneme. Zavolají a přisviští nabídka. Pamatuju si, jak jsme s manželkou Tatianou seděli na posteli a přemýšleli, kam asi půjdeme. Kde podepíšu? Byla to obrovská neznámá, protože ti zavolají a řeknou: Je tady tahle dohoda. Ale za chvíli se ozve agent, že do toho vstoupily další dva týmy a vy se musíte rozhodnout během pár minut," rozebíral Chára klíčový moment své dráhy. Stačilo kývnout jinam a hokejová historie by se výrazně změnila.

"Musíte se rozhodnout rychle, protože ty kluby nemají čas. Musí jít dál. A pokud tu nabídku nepřijmete, vyberou si někoho jiného, protože nechtějí přijít o všechny své příležitosti. Já to vnímal opravdu silně, protože děláte zásadní rozhodnutí o svém životě během několika sekund a nemáte tušení, jestli to vyjde, nebo ne. Je to čistě instinktivní rozhodnutí..."

A byl to správný instinkt. V dresu Bruins získal Chára céčko na dres i Stanley Cup, zahrál si další dvě finále a stal se i držitelem Norris Trophy pro nejlepšího beka soutěže.

"Naštěstí jsme s mým agentem udělali nějakou přípravu, ale i tak to bylo děsivé. Najednou jsme letěli do Bostonu a viděli všechny ty staré budovy na North Endu," vzpomínal Chára. Ale dnes ví, že vybral dobře.

Slovenský dlouhán vyprávěl také o odchodu ze Slovenska po střední škole, o tom, jak ho strach ze selhání motivoval k ještě tvrdší práci. "Přijal jsem tlak a považoval ho za privilegium a dar," sklidil Chára velký potlesk.

A popsal také, jak se dostal ke svému kultovnímu číslu 33.

"Když jste devatenáctiletý hráč a přicházíte do týmu, nemáte moc co říct k tomu, jaké číslo budete mít. Tak jsem začal s číslem 53. A po prvním roce tréninkového kempu jsem si řekl, že pro defenzivního beka bude lepší trojka. Tak jsem se na to díval," vysvětloval Chára.

"Jenže pak jsem přišel do Bostonu a číslo 3 už bylo obsazené. Tak jsem si vybral 33. A bylo to perfektní." Od příštího roku bude navíc toto numero mezi vyřazenými dresy pod stropem TD Garden.

I když se Chárova hokejová kariéra uzavřela po sezoně 2021-22, představit si slovenskou legendu jako odpočívajícího důchodce je úplně nemožné. Kolo, běhání, plavání jsou neoddělitelnou součástí jeho života. Aby rychle přibral deset, patnáct kilogramů, což je pro hokejisty typické, je v Chárově případě zhola nemožné. Vždyť i v neděli dopoledne si dal svých deset mil svižného výklusu.

"Po kariéře mi chyběl tým. Jako sportovec máte nalajnovaný program. A najednou vám chybí jasně daný kalendář, tak si řeknete, co bych měl dělat? Šel jsem za manželkou a ona mi řekla, ať jí dám pokoj. Bylo jí dobře, když jsem se staral o svoje věci," vtipkoval Chára.

"Můj život (v klubu) byl naplánovaný za mě." říkal nový člen Síně slávy. Ale to už je minulost.