Moment #7: Jako hluchý do vrat. Češi narazili do zdi

Hokejisté NHL se vracejí pod pět kruhů, v únoru budou bojovat o medaile na Zimních olympijských hrách Milano Cortina 2026. Vždy 5. a 20. den v měsíci do té doby nabízíme seriál, který se vrací k největším událostem OH za účasti hokejistů ze zámořské ligy (1998, 2002, 2006, 2010 a 2014) jak z globálního, tak z českého pohledu. Momentem číslo 7 je pro nás krach silného českého celku ve čtvrtfinále her v Salt Lake City 2002.

-------------------------

Přísloví 'Bušit jak hluchý do vrat' bývá pro hokej použitelné celkem často. Snad nikdy ale nemělo takovou platnost jako ve čtvrtfinále olympijského turnaje v roce 2002.

Český tým v něm narazil na Rusko - a slovo narazil tu lze brát doslova. Narazil totiž do zdi jménem Nikolaj Chabibulin, o kterou se rozbily jeho zlaté olympijské naděje.

A že tehdy rozhodně nebyly bláhové.

Reprezentace šla do her v Salt Lake City jako obhájce senzačního triumfu z Nagana 1998, v mnohých ohledech přitom byla ještě silnější než o čtyři roky dřív.

Český hokej byl na vrcholu. V NHL zářil nejen Dominik Hašek a Jaromír Jágr, ale také Patrik Eliáš, Petr Sýkora, Robert Lang či mladé eso Milan Hejduk a ještě mladší rychlík Martin Havlát. A s nimi Roman Hamrlík, Tomáš Kaberle i další beci.

Na vrcholu kariér byli Robert Reichel, Martin Ručinský, Jiří Dopita, Petr Čajánek...

Zatímco v Naganu stál český úspěch na precizní defenzivě a nepřekonatelném Haškovi a zlato bylo senzací, v Utahu už patřili Češi k hlavním favoritům turnaje a předváděli sebevědomý ofenzivní hokej, své soupeře včetně hokejových velmocí ve většině případů přehrávali.

Do ročníku 2001-02 zasáhlo celkem 77 krajanů - o 13 víc než Rusů, o 25 víc než Švédů a víc než poloviční počet oproti hráčům ze Spojených států. Česko tak klidně mohlo postavit dva výběry jen z hokejistů NHL. A kádr pro Salt Lake City byl tak nadupaný, že trenéři nakonec nevzali ani Radka Bonka, který v daném ročníku nakonec nasbíral za Ottawa Senators 70 bodů.

S takovou kvalitou museli Češi pomýšlet minimálně na medaili, ne-li na tu úplně nejcennější. Turnaj také 15. února zahájili výhrou 8:2 nad Německem, při které se Jágr blýskl dvěma góly a čtyřmi body.

O dva dny později přišel první zásek: prohra 1:2 se Švédy, které však národní tým přestřílel 38-22. Možná už tady byl znát zárodek problému v podobě nevyužívání šancí, který nakonec reprezentaci stál postup do medailových bojů.

Emotivní duel s kanadským týmem kapitána Maria Lemieuxe, který skončil 3:3 a po němž došlo na ukřivděný proslov generálního manažera zámořské velmoci Waynea Gretzkyho o tom, jak Kanadu nikdo nemá rád, pak potvrdil českou sílu. Rusko ve čtvrtfinále mělo být sice silným soupeřem, stejně jako ve finále naganského turnaje však soupeřem k překonání.

Jenže k tomu nedošlo. Nešlo ani tak o ofenzivní hvězdy soupeře, kterých bylo dost a dost: Pavel Bure, Sergej Fjodorov, Igor Larionov, Ilja Kovalčuk, Alexej Kovaljov, mladičký Pavel Dacjuk... Šlo hlavně o muže, který si následně v NHL vysloužil přezdívku 'The Bullin Wall' na motivy nechvalně proslulé a na sovětský příkaz postavené berlínské zdi.

Post brankáře s aurou nepřekonatelnosti, který byl devizou Česka v Naganu, tentokrát Haškovi (byť ten chytal rovněž skvěle) sebral Chabibulin. Tehdejší gólman Tampa Bay Lightning, jenž o dva roky později dovedl svůj klub až ke Stanley Cupu, vystavil stopku všem českým střelcům.

Výběr kouče Josefa Augusty byl v poli jednoznačně lepší, na ruského gólmana vyslal celkem 41 střel. Neujala se však ani jedna.

"Zklamání není z toho, jak jsme hráli, ale z výsledku. Nebyli jsme schopni dát gól. Dá se říct, že jsme si to prohráli sami. Sice jsme byli lepší, ale nedali jsme gól. A na to jsme dojeli," litoval po porážce 0:1 Jágr.

Češi nevužili sérii přesilovek včetně pěti proti třem na konci první třetiny, která se vyloženě nepovedla, přesto ale dál herně dominovali. Jenže střely přibývaly a nula na Chabibulinově kontě zůstávala.

I Hašek se dlouho držel, celkem zlikvidoval 25 pokusů. Osudový moment však přišel v 5. minutě druhé třetiny, kdy se rána od modré odrazila k padajícímu Maximu Afinogenovovi a útočník Buffalo Sabres plácnutím nazdařbůh poslal puk nad gólmanovým ramenem do sítě.

Na zvrat bylo pořád dost času a Češi si dál věřili. Tak jako ve finále mistrovství světa IIHF s Finskem o rok dřív, kdy v poslední třetině otočili z 0:2 až k výhře v prodloužení.

"Ten gól nás vlastně ani nevyvedl z míry. Hráli jsme dobře, tak jsem si myslel, že ještě dáme minimálně dva góly a postup bude náš," připustil útočník Ručinský.

Jenže gól nakonec nedal ani on, ani žádný z jeho spoluhráčů. Navzdory tomu, že tak výrazně snad národní tým Rusy nikdy v historii nepřehrával, s nimi nejhubenějším rozdílem prohrál. Navzdory tomu, že tak dobrý hokej nehrál ani v Naganu a poté ho hrál snad už jen jednou - ve čtvrtfinále World Cup of Hockey 2004 proti Švédsku a v semifinále s Kanadou.

Bušení hluchého do vrat efekt nepřineslo.

"Byl to takový divný turnaj. Měli jsme smůlu v koncovce, nedařilo se. Nehráli jsme špatný hokej, vždyť ani Rusům jsme toho moc nedovolili. Měli šance jen v přesilovkách a pak při jediném brejku," říkal Ručinský.

"Nemůžeme se to brát tragicky. Sport není tragédie, ale krásný souboj," hodnotil dnes už zesnulý kouč Augusta. "Každý nás chtěl sesadit. Heslo znělo: Dost bylo Čechů! Zvládli jsme to, až na ty dvě chybějící střely k tyčím, které by nás posunuly k postupu."

Hašek si spravil chuť o několik měsíců později v NHL, s Detroit Red Wings získal Stanley Cup. Konec šance na zlatou olympijskou obhajobu s ohromně silným týmem ho však musí mrzet dodnes. Stejně jako dalšího českého velikána Jágra.

"V Naganu jsme hráli horší hokej a vyhráli jsme," srovnával legendární útočník. "Tady byl náš projev lepší a po čtvrtfinále jedeme domů. Vždycky jsem říkal, že k tomu abyste vyhráli olympiádu, je potřeba velké štěstí a náhoda."