Proti bolesti i hlavě. Oceněný Chára stále nebrzdí

Talent a nadání musí být nezbytnou součástí každého hráče, který chce prorazit na té nejvyšší úrovni. Abyste se ale dostali na úplný vrchol, potřebujete ještě něco navíc. Buldočí povahu. Schopnost se zapřít. Jít za limit.

Novodobá historie NHL takových hokejistů pamatuje několik, jeden z nich ovšem vyčnívá. Zdeno Chára, jenž bude v pondělí uvedený do Hokejové síně slávy v Torontu.

"Někomu to možná přijde úsměvné, ale zrovna jsem cvičil, když mi začalo chodit mnoho zpráv s gratulacemi," pobavil Chára přítomné během předávání prstenů pro nové členy. "Tak jsem zjistil, že jsem byl vybraný do Hokejové síně slávy. Je to pro mě velká čest a moc si toho vážím."

Obrovitý bek, který v NHL odehrál 1680 zápasů, určitě neměl nejšikovnější ruce na světě. Nedominoval v technických dovednostech, 'netančil' na ledě. Ale měl něco, čím se od ostatních odlišoval. A to až masochistickou schopnost přijímat bolest a neuznávat praktický žádný fyzický limit.

"Myslím, že to začalo už v raném věku. Souviselo to se způsobem, jakým jsem byl vychován. Uvědomoval jsem si, co je potřeba udělat pro to, aby mohl být člověk úspěšný," rozpovídal se Chára. "Že je to především o tvrdé práci. Chtěl jsem si dát co největší šanci na to, abych mohl uspět. Z nějakého důvodu jsem si to užíval. Čím mě tréninky bolely víc, tím to pro mě bylo příjemnější. Postupně jsem si na to zvykl a stalo se to součástí mého života."

I díky tomu se neustále zlepšoval. A z hromotluka, kterému se během jeho prvních sezon v New York Islanders příliš nevěřilo, se vypracoval až na hráče respektovaného celou ligou a hokejovým světem. Na letitého kapitána Boston Bruins. Na chlapíka, kterého chcete mít po svém boku, když jdete do bitvy.

"Snažil jsem se tohle nastavení předávat svým spoluhráčům, ale každý člověk je jiný. Určitě bylo dost kluků, kteří mě následovali," kývl hlavou. "A myslím, že z toho pak mohli těžit. Snažil jsem se především jít všem příkladem."

Během snové kariéry získal Chára jeden Stanley Cup, na hokejový Olymp vystoupal s Bostonem v roce 2011. Ještě víc ale rodáka z Trenčína charakterizovalo prohrané finále z roku 2019. Závěr série proti St. Louis Blues totiž tehdy odehrál se zlomenou čelistí.

"Nebylo to tehdy jediné zranění, které jsem v té době měl. Měl jsem poničené rameno, trápil mě bolavý loket," vyjmenovával Chára. "O něm jsem se dozvěděl, až když jsem šel na operaci s čelistí. Měl jsem poraněný jeden z nervů, takže to nebylo tak bolestivé. Věděl jsem, že mohu hrát, tak jsem tomu nepřikládal váhu."

Bolest, nebolest, to už opravdu muselo být, aby nějaký zápas vynechal. I během aktivní kariéry navíc hledal cesty, jak své fyzické limity ještě posouvat. Objel si proto několik etap nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France, přestávka na odpočinek mezi sezonami pro něj fakticky neexistovala.

"Užívám si jízdu na kole, běhání. Vždycky to byly důležité součásti mé přípravy na sezonu," potvrdil. "Tour de France jsem si pokaždé užíval, moc se mi líbila atmosféra, který ji obklopuje. Přitahovalo mě to, protože ty horské etapy nejsou jednoduché. Je to pořádná dřina a to se mi na tom líbilo. Je to jiný typ bolesti, než když jdete cvičit do posilovny. I tímhle způsobem posilujete svou mysl a odolnost. Tělo vydrží vysokou zátěž, ale klíčové je přesvědčit hlavu."

To se Chárovi povedlo velmi rychle. A nezůstalo jen u toho. Svůj přístup dokázal během kariéry přenášet na ostatní, i proto se i po letech v bostonské aréně TD Garden stále mluví o kultuře, kterou tam slovenský obr společně se svými učedníky Patricem Bergeronem a Bradem Marchandem zanechali.

"Všechno se to odvíjí od tréninků. Když nepracujete tvrdě a dobře, nemůžete vyhrávat zápasy. Musíte být připravený a zároveň fungovat jako dobrý spoluhráč," zdůraznil. "To je úplný základ úspěšného mužstva. Takhle jsem to měl od začátku nastavené a pracoval na tom, abychom to tak v týmu vnímali všichni."

Ačkoli Chárovi pozvolna táhne na padesátku (48 let), ze svého tempa ani trochu neslevuje. Nepotřebuje už nikomu nic dokazovat, mohl by se pohodlně usadit v křesle a odpočívat. S ničím takovým ale slovenského reprezentanta nechoďte. Se zlou byste se potázali... Chára běhá maratony, šplhá po horách, své robustní tělo 'týrá' dál.

"Současnost si užívám. Mohu se totiž dál věnovat tomu, co mám rád. Každé ráno se probouzím nadšený, že si mohu jít zaběhat, zaplavat nebo zajezdit na kole. Potřebuju k životu zátěž," pravil.

"Rád se věnuju svým dětem, to mě maximálně naplňuje. Kdykoli si pak jdu večer lehnout, jsem smutný, protože nechci. Vím, že si potřebuju odpočinout, ale nejraději bych pořád něco dělal."